Medailonek alias mesidž ňůfs
Je doporučením, aby se autor představil a uvedl něco málo o sobě...
Takže ačkoliv jsem si vědoma, že s mým jménem je to asi jako s pravopisnými pravidly - také jasně existují, mají svou podobu, ale málokdo si je pamatuje a píše správně -, hned v úvodu vám ho na sebe prásknu a budu doufat, že ve vás zanechá jasně definovanou stopu. Jmenuji se Andrea Stujová. Ve svých 35 letech pracuji jako account manažerka v reklamní agentuře. Což vám o mě i oboru prozradí asi tolik, co právnický žargon ve smlouvě. Je to nic neříkající, přesto důležité do té míry, aby zaznělo. Mé povídky lze však považovat za archu úmluvy, rozhodně o mně objasňující mnohem víc, a nechám na nich, aby promlouvaly za mě.
Což se nedá říct o historii vážící se k našemu rodu. Neznám ji a nedokážu ani specifikovat původ, vedoucí k objasnění vzniku mého příjmení. Mohu vám však zaručit, že se píše přesně takto - Stujová - bez kroužku či jiných písmenek. Přestože se někteří, disponující vysokou mírou invence, opakovaně snaží, aby znělo a vypadalo jinak.
Nakonec jsem k podpisu kolonky s imaginární postavou svolila.
Důvody byly dva. Stagnace nad možností dosáhnout okamžité nápravy a přesvědčení,
že bude lepší odejít, než dál protahovat sci-fi kauzu, odehrávající se u
zapatlaného okénka s primátem na jeho druhém konci. Ostatně, zboží jsem vracela.
Nehrozilo proto, že bych papíry potřebovala později.
Navíc, s neexistujícím jménem by mi stejně byly platné asi jako mrtvému zimník. Nezáleželo tudíž zase tolik na tom, že pracovník přepážky upustil uzdu své fantazie a vytvořil ze mě jednu ze smyšlených postav novodobé galaxie.
A přesně to jsem já a jeden z mých
zažitých případů. Všechna další jsou součástí mého rukopisu. Proto si nedělám
iluze, že si mě budete po přečtení mých textů pamatovat pod pravým jménem,
nýbrž jako mimoně, ve mně dřímajícího.
Ať tak či tak. Garantuji, že - na rozdíl od úředníka povyšujícího se nad exempláři matričních knih - já si ve svých textech nevymýšlím. Vše, o čem píšu, a uvádím černé na bílém, se mi skutečně stalo. Je to neodmyslitelnou součástí mého života a osobnosti (leč těžko říct, jestli bohudík nebo bohužel).
Příhody obyčejné, neobyčejné, přesto nevšední tím, že se nezdráhám je uvést. Lidské postřehy s laskavou ironií - zněl by možná jeden z pohledů. Dodávám, že napsané s přirozeností a zobákem mi vlastním - bez příkras či přetvářek.
Suma sumárum. Jestli se za knižní úspěchy dá považovat skrblení si ve vlastních řadách, pak jsem dosáhla prestiže, o které, až na pár výjimek, dosud nikdo nevěděl. Než skončily v ucelené podobě, syslila jsem si je především v poznámkách a do okolí je šířila za pomocí textovek, vyprávěním tváří v tvář, když bylo mým cílem někomu zvednout náladu či dodat odvahu ve chvíli, kdy na život koukal ve tmě a k tomu klíčovou dírkou. Jenže obsah se mi začal množit stejně rychle jako hromadné názory okolí, vedoucí mě k tomu, abych je sepsala a vykopla do světa. Nezbavím se podezření, že šlo o efektivní tah, jak mou činnost zaměřit jiným směrem - to se povedlo. Shodná je však naše představa, a já v to doufám, že by se v sepsaných momentkách mohlo najít víc lidí, kterým by mohly zpříjemnit den.
Pokusila jsem se o to. Zbytek už nechávám na vás...
Děkuji!