Ukázka #2  Řidičák

.....

Jednoho dne se hoši shodli, že je na čase, abych za volant sedla také já. Vyjeli jsme za tím účelem na cestu k větrolamu u nás ve vesnici, která není příliš klikatá, takže nehrozilo, že bych tam někoho mohla zranit. Na sebe jsme v tomto ohledu vůbec nepomysleli. V okolí je pouze jedna oplocená zahrada. Jenže to ještě kluci netušili, že se ve mně zrodí další Fittipaldi a s plynem nebudu mít potíž, nýbrž s bržděním to bude katastrofa. Auto jsem nastartovala v pohodě a rozjezd byl absolutně plynulý. Pánové čekali, že se mi budou moct smát, až budu skákat žabičky, než mi motor úplně chcípne. Já je převezla a vlastně i sama sebe. Než jsme se nadáli, řadila jsem trojku a jela jako uragán. Zvládla jsem to na první dobrou a dmula se pýchou, jak jsem jim to nandala. Jenže Lukyn mi vysvětlil všechno, až na to, jak mám zastavit. Tvrdil, že mi to řekne v klidu a včas, až pojedu, protože brzdit je brnkačka a zvládne to naprosto každý. Evidentně nepočítal s tím, že se v mžiku budu s nimi bez větších potíží řítit skoro šedesátkou na cestě, kterou v téhle rychlosti projedete asi tak rychle, jako když vám dá vosa žihadlo. Takže když na mě začal najednou vyšinutě křičet: "Brzdi! Brzdi!", v očích hrůzu, s rukama před očima a nahlas odříkával Otčenáš (a to nekecám), vzbudila se ve mně stejně vyšinutá pobožná ženská a jen jsem na něj v odvetě dokola hulákala: "Propánaboha, jak!?" (Všimli jste si někdy, jak je zvláštní, že v případě nebezpečí má každý tendenci dovolávat se vyšší moci, i když k ní původně nechoval žádnou víru?) Nakonec při nás stáli všichni svatí.

.....

Celý text spolu s dalšími historkami Vás čekají v knize Psaní se nečervená.