Ukázka 3v1

O životě takovém, jaký je....

Bacily

Nenapadlo by mě pozastavovat se nad tím, jakým dojmem na vás můžu působit, když by téma neotevřela moje nejlepší kamarádka při jednom z našich posledních rozhovorů. Ona v tom má totiž jasno. Vyjádřila své obavy nad tím, že pokud budu líčit sama sebe jen prostřednictvím patálií, že si mě budete představovat jako absolutní blbku. Jako někoho, kdo není schopen normálně fungovat, přestože je tomu ve skutečnosti jinak. Vyzdvihla pak mé úctyhodné činy, životní úspěchy, vlastnosti, které mi podle ní přísluší, ale dosud jsem neuvedla jedinou z nich. Přála by si - a myslí to se mnou dobře -, abych vám zkusila ukázat také jinou stránku mé tváře, abyste mě mohli poznat komplexně. Ne jen jako osobu, která se nezdráhá prezentovat svou krkolomnou existenci.

V jedné z prvních historek jsem se zmínila, že až vás seznámím se svými zlozvyky a skutky z pověrčivosti, rychle pochopíte, že mám hodně co dočinění s detektivem Monkem. Kdo by nebyl úplně v obraze, jde o americký seriál Můj přítel Monk, jehož hlavním hrdinou je soukromý detektiv Adrian Monk, trpící obsedantně kompulzivní poruchou spojenou s různými fobiemi. Měl chorobný strach takřka ze všeho živého i neživého. Samozřejmě, jsem mu podobná jen v nadneseném slova smyslu. Nejsem jako on a netrpím uvedenými chorobami. Avšak díky jeho postavě jsem si začala uvědomovat bizarnosti, které jsou mi vlastní. Tvůrci se snažili o humorné pojetí, přestože nebylo pochyb, že lidé, trpící stejnými problémy ve skutečnosti den co den bojují s démony a nemají to jednoduché. Co se jim však podařilo ilustrovat s určitostí, je, že každý má své úzkosti, i když se snažíme působit, že tomu tak není. Hovořit o nich je naprosté společenské faux pas a vzpoura proti etiketě. A i když dopředu vidím vztyčený varovný prst mé kamarádky (osoby mně nejbližší by se k ní jistě s radostí přidaly), do společenské sebevraždy se stejně vrhnu, jako by snad na tom, po všem, co jsem na sebe doteď přiznala, ještě záleželo.

Viry a bakterie. Příslušníci našeho života, těla. Některé z nich nám jsou prospěšné a žijí s námi v symbióze (mikrobiom - střevní mikroflóra), jiné už méně. Souboj s nimi pak svádí naše imunita případně nutná medikace. Adrian měl v seriálu problém podat někomu ruku, prohlížet si časopis, zjednodušeně řečeno žil s vědomím, že okolí a interakce jsou nebezpečné a zdraví ohrožující. Nedošla jsem naštěstí zatím až tak daleko, ale uvědomění si faktu skrytých nečistot mám také. Nikdy a nikde neodkládám cokoliv na zem, tj. kabelku, batoh, nákupní tašku, ba ani deštník. Představa, že tak učiním a pak si vyšlapuju jako frajerka s kontaminovaným a špinavým dnem, které se mi následně tře o oblečení, nebo se ho dotýkám rukama a šířím okem neviditelné cosi sama sobě dál po těle, na jiné věci, mezi další lidi, mě děsí. Dobře vím, že nejsem sterilní a prosté od mikroorganismů není nic v mém okolí, a nezmění se to ani ve chvíli, kdy se budu vyhýbat styku svých věcí s podlahou. Pokud si ale můžu vybrat, jak se k nim chci chovat a zacházet s nimi, pak budu mít raději ruce pod jejich tíhou dlouhé a vytahané jako opice, než abych je odložila tam, kde to vnímám za nečisté. Mě by třeba vůbec nenapadlo, abych šla na záchod s pracovními dokumenty. Vlastně tam nechodím s ničím, co bych zde musela na něco položit. Nesejde na tom, jestli by to bylo místo na zemi, umývadle, topení. Mám problém i s klíči, které, ač nerada, musím mít s sebou, abych se dostala zpět do kanceláře, protože toaleta je samo sebou na chodbě. Takže jsem byla jako v Jiříkově vidění, když jsem se ocitla jako svědkyně u toho, když paní z firmy, se kterou sdílíme patro v budově, odcházela z kabinky WC, otočila se, sebrala neumytýma rukama, z dlažby hned vedle klozetu, potištěné bílé papíry, následně je před mýma očima strčila v ruličce do zaprášeného místa na armatuře, opláchla si hala bala bez mýdla ruce, štos vytáhla, namátkově prolistovala, jestli má všechny stránky, a odešla. Děs mnou projel při každém jejím pohybu, ale málem to se mnou seklo, jakmile jsem si uvědomila, kolika dalším lidem dokumenty projdou rukama. Ta paní je totiž účetní.

.....

Potvrdilo se mi, že nesejde na tom, jestli jde o svádění boje se sociálním zařízením nebo s pochybnostmi vzniklými na základě studie odborných výsledků z virologie. Každý vnímáme skryté signály svých obav a předvádíme mimikry v případech, kdy se cítíme v ohrožení. Rozdíl je jen v tom, do jaké míry se jimi necháme pohltit a ovlivnit v naší každodennosti.

Duch Adriana Monka nevrhá stín jen na mě.

Zlozvyky

.....

Naše paní učitelka nás pravidelně a s obrovským zalíbením zásobovala příhodami své vnučky. Trávila s ní hodně času a vyprávěla nám o ní tak často, že jsme mívali pocit, že je součástí našeho kolektivu, i když ji nikdo nikdy neviděl. Byla to taková malá paní Colombová. Věděli jsme, že na rozdíl od nás chodí dívenka ještě do školky a je proti nám mrně. Jenže patrné bylo také to, že podle mínění naší pedagožky převyšovala jejich Anička - i přes svůj nízký věk - inteligentní kvocient celé naší skupiny a s jistotou by ji proto přijali rovnou do Mensy. Ačkoliv většina z nás neměla ponětí, co tím myslí, ti bystřejší si nemohli nevšimnout, že Anička je podle její babičky, a zároveň naší paní třídní, také nejchytřejším dítětem pod sluncem. Chápali jsme proto, že ona na rozdíl od nás nebude muset chodit do školy, protože dokáže všechno lépe a nepotřebuje se to ani učit. Navíc jejího talentu nikdo z nás nedosahuje.

O genialitě dívky jsme se dozvídali z tvrzení typu:

"To by spočítala i naše Anička, které jsou teprve tři roky!"

"Neříkej mi Lukáši, že doteď nepoznáš, která ruka je levá a která pravá?! To ví už i naše Anička!"

"Chodíš do třetí třídy a pořád neumíš namalovat pořádný kruh?! Naše Anička už rozezná všechny geometrické tvary!"

Ale nejpikantnější byly příhody, kdy Anička zastávala pozici, díky níž naše učitelka šířila mravouku a upozorňovala spolužáky na nevhodné chování. Karel byl jedním z nich. Nemohl si pomoci a když se nudil, což bývalo takřka nepřetržitě, zabýval se obsahem svého nosu. Třídní ho opakovaně upozorňovala, aby to nedělal. Vadilo jí, že z holubů (ano, přesně, jako děti jsme tomu přece jinak neříkaly), dělal Karel kuličky, které pak cvrnkal po těch, jež si vyhlídl za oběť. Když jednu ze svých várek leteckých bomb vyslal rovnou k učitelce na katedru a byl při tom spatřen, vysloužil si zápis do žákovské knížky (ráda bych věděla, co tam stálo). Všichni jsme si k tomu povinně vyslechli, jak si máme s nosem správně počínat. Hlavní naučnou postavou byla Anička, z níž jsme si měli vzít příklad. Měla totiž stejný problém jako Karel. Dospělí ji dokola upozorňovali, že se nechová společensky, a že prst do nosní dírky prostě nepatří. Vyvrcholilo to tím, že si Anička vysloužila pár pohlavků. Od té chvíle ji prý ale viděli v pozici, kdy si nosík zakrývala oběma dlaněmi, které skrývaly jasný pohyb prstů pod nimi. Když byla Anička svou babičkou tázána, co to tam pořád provádí, odpověděla, že "... se společensky dloube v nose." Čemuž se měli začít všichni smát a ve finále ji pochválit, jak úchvatně situaci vyřešila a bravurně s výtkou vyběhla. Kantorka nám to líčila jako by šlo o celovečerní film, na který vyšly úplně nejlepší recenze, zatímco Anička by si zasloužila rovnou Oscara.

.....

Rituály

.....

Naprosto samostatnou kapitolou jsou rituály, kterých se dopouštím denně. Inklinuji k nim stejně jako k dodržování tradic a zvyků. Úkony, které provádím, nebudou pro nikoho novinkou, protože je podstupujeme všichni, jen s různou diferencí. Vytvořené stereotypy, díky nimž dokážeme fungovat. Každý jinak a každý po svém. Pro mě začíná proces už ráno a končí zase večer spočinutím v posteli. Platí, že jako první se vítám se svými nejbližšími. Vše ostatní počká. Já i aktivity týkající se mě jsou až na posledním místě. Celý život se upozaďuji. Táta by řekl, že jsem příliš obětavá. Já tvrdím, že jsem láskyplná. Babička, kterou jsem už citovala, by však nelenila vnést do věci jasno se slovy: "Je tak hodná, skromná, milá, až je blbá!" Pro mě je však rodina na prvním místě. Dělím svůj svět na ten doma a venku. A jakmile ke mně patříte, budu se o vás na všech úrovních starat jako o malé hospodářství. Prioritním rituálem je pro mě tudíž popřát své rodině hezké ráno (těm, co jsou vzhůru), všechny je obejmout, políbit. Přesně v tomto pořadí, nevyjímaje z toho ani mé čtyřnohé miláčky. Podstatu mé náklonnosti k nim vystihuje obšírně termín psí lásky. Totožně, den co den, opakuji každý svůj krok ve vymezené posloupnosti a trvání. Zároveň platí, že se nezdržuji zbytečnostmi, protože mívám od předešlého večera nachystané potřebné: jídlo pro chlupáče, hrníčky na čaj a kávu, svačinu a tak dále. Šetřím tím čas, ale dělám to také jako projev své dobré vůle vůči těm, kteří nemusejí vstávat a šramocením v kuchyni nebo v pytli granulích bych je jinak vzbudila.

Jestli mi jako malé vštěpovali rčení "Pořádek a čistota, plná zdraví jistota.", si nejsem jistá, nicméně pořádek a pravidla - to je skutečně moje. Každá věc má své místo. A co opravdu nesnáším, je zacákané zrcadlo v koupelně. Nepochybuji, že bych se určitě dobře uplatnila v prostředí kasáren. Dodržuji ale striktně a bez výhrad jen vlastní předpisy. Takže bych nakonec z pluku rychle letěla. Což by se stalo stejně, pokud by došlo na prokázání fyzičky. Jestli nula znamená žádná, pak dosahuji míry minus sto. Je nehmatatelná. Vojín Benjaminová ze mě nikdy nebude, i když rodina by k tvrzení nejspíš vnesla námitky. Kdybych se chovala stejně kategoricky také v jiných oblastech než především v těch týkajících se mého memoranda každodenních činností, plánování, úklidu a dodržování až téměř sterilního pořádku, byli bychom asi všichni šťastnější. Jenomže mně zajeté koleje umožňují jistotu, kterou ke svému životu potřebuji.

......

Celý text spolu s dalšími historkami Vás čekají v knize Psaní se nečervená.