Ukázka #4 Teorie místa

.....

Marián. Důsledek uplatnění zákona pohledu. Level 1, ve kterém jsem se ocitala dost dlouho na to, abych už věděla, že dívat se je nebezpečné. Jenže jako žena mám holt své všetečné slabé chvilky. Takže se to stalo. Střetli jsme se očima. Zlomek sekundy a fr, byl u mě. Tehdy jsem na malou vteřinu uvěřila, že jsem zlomila prokletí své statistiky. Vizuálně byl vážně kus. Starší než já, modré oči, tmavé krátké vlasy s prošedivělými skráněmi (pro mě znak mužnosti, který se mi líbil), hezké zuby a úsměv. Sympatický, upravený typ. To vše stihlo zaplnit první momenty našeho očního kontaktu. Bylo mi jasné, že se vedle mě rozhodně neocitne, protože jinak jsem přitahovala bytosti, které jemu byly vizuálně na dlouhé míle vzdálené. Světe div se, dopadlo to jinak. Vyhrála jsem jackpot. Srdce mi nadšením zaplesalo a tváře pod tíhou rozpaků úplně sálaly. Kolo mé výhry se začalo roztáčet. Nejenže si mě zvolil za jízdní společnici, ale navíc mě oslovil a začal se o mne zajímat. Mělo mě však hned napadnout, že v tom bude nějaký háček. Na mé poměry to bylo příliš mnoho štěstí najednou. Jakmile promluvil, začalo kolo mé výhry drhnout a jasně zpomalovat. Marián velmi pomalu artikuloval, avšak o to výrazněji a hlučněji. Víte, nepochybovala jsem, že si ze mě utahuje anebo mě považuje za prokazatelně malomocnou. Na nic z toho naštěstí nedošlo. Šlo o jeho skutečný projev, což jsem zprvu nepovažovala za nepřekonatelný problém. Holt, každý máme nějaký nedostatek (jsem zdárný důkaz). Náš hovor jsme díky tomu vedli jako přes amplión. Pustit nás rovnou do repráků by vyšlo nastejno - slyšet nás musel každý včetně řidiče. Vyplavené endorfiny mi bránily, abych si to naplno uvědomovala, takže mi to vůbec nestačilo začít vadit. Co už mi začalo být na obtíž o trochu víc, byla konzumace oříškové tatranky, kterou Marián začal v průběhu našeho dialogu chroupat. Normálně by to se mnou nic neudělalo, jenže s každým jeho pohybem úst jsem měla pocit, že se dívám do útrob mluvící porouchané míchačky. Divně to v ní skřípe a obsah nedokáže zpracovat (zkuste mít plnou pusu, žvýkat a věnovat se zároveň pečlivému tvarování rtů pro správnou výslovnost, která vám nejde). Musela jsem ho občas upozornit na to, že mu oplatka ulpěla tam, kde se na ni koukat nedalo. Byl jako přerostlé dítě potřísněné od bláta. Je to k nevíře, avšak až sem jsem to ještě jakž takž zvládala. Další fázi cesty jsem už zdolávala hůř. Začal být vtíravý. Pokládal mi velmi dotěrné otázky a divil se, že mu na ně nechci odpovídat. To už byly endorfiny pryč a účast celého vozu na našem rozhovoru byla nepřehlédutelná. Záhy se omluvil, že mu nedošlo, že máme publikum. Vyřešil to tím, že mi začal vyprávět o sobě. Všichni jsme se dozvěděli, kde bydlí, co dělá, že žije s matkou. Že má sestru, která je už vdaná, zatímco on ještě nepotkal tu pravou. Ale protože já jsem odteď jeho holka, všechno se konečně změní a bude hezké, až si uděláme děti a budeme žít jako šťastná rodina. Když jsem začala jeho iluzi stavět taktně do reálného světla, zakřičel na mě, jako bych byla na míle vzdálená, že už musí jít. Kvapně se ke mně sehnul a nečekaně mě políbil, načež vystoupil. Před autobusem zůstal nadšeně stát, aby mi ještě veřejně mával na rozloučenou a posílal vzdušné polibky. Můj jackpot, získaný na začátku, byl stejně náhle ta tam. Na ústech jsem cítila pachuť oříšků a v hlavě jsem si přehrávala každou minutu našeho setkání. Snažila jsem se rozklíčovat, kde se stala chyba. Kdy se moje vyhlížející prémie zvrtla v děj, na němž jsem se mimoděk podílela. Ještě téhož večera mi na mobil pípla SMSka. Byla od něj a stálo v ní: "Miluji tě."

.....

Celý text spolu s dalšími historkami Vás čekají v knize Psaní se nečervená.