Ukázka #6 Večírek

Večírek

Práce v reklamě byla vždycky mým snem. Když pominu období, kdy jsem především v hodinách němčiny lektorce dokola tvrdila, že budu módní návrhářkou. Do určitého věku jsem si to o sobě vážně myslela. Nechodila jsem sice oblečená ve vlastnoručních výtvorech a nesnažila se ani o výstřednost v oděvních kombinacích (jako živoucí špekáček jsem už i tak byla vyčnívající postavou), ale mívala jsem jasné obrazy a fantazie o tom, jak by oblečení a boty mohly vypadat na někom jiném. V té době jsem ještě netušila, že se v mém životě objeví styčný bod, kdy se stanu průkopnicí v módním stylu, který do té doby svět neviděl.

.....

Když jsem v reklamním oboru začínala, neměla jsem dost zkušeností a nebyla jsem připravená na reflektory ozařující hvězdy naší branže. Vyhovovala mi práce od fochu, ale klientským schůzkám a dýchánkům jsem teprve přicházela na chuť. Vlastně pokud jsem nemusela, ráda jsem se jim vyhnula. Hned od začátku jsem ale pracovala pro opravdu velkého klienta a začalo být samozřejmostí, že se pořádaly akce, utužující spolupráci. Bývala to tudíž setkání ve velkém stylu. Když bych uvedla jako příměr večírky Velkého Gatsbyho, bude to sice hodně nadsazené, ale vystihne to můj pocit, jaký jsem jako obyčejná příměstská holka mívala, a jak jsem se na takové akci cítila. Nepatřičně!

.....

Věděla jsem, že přijdou zaměstnanecké výzvy, které buď pokořím, nebo v nich selžu. Nečekala jsem ale, že vánoční večírek na počest utužení spolupráce naší agentury, subdodavatele a firmy našeho klienta, bude tím, jenž se promění v pomyslnou navigaci, určující trasu mé pracovní jízdy. Už při přípravách na onu slávu jsem se ocitla ve slepé uličce, a během samotného večera ještě několikrát. Bývala bych byla uvítala, když by mě před akcí, a v jejím průběhu, někdo za pomoci GPS signálu správně směřoval, jako to třeba dělával hlas Pavla Lišky, který propůjčil přístrojům s mapami. Ocenila bych jeho specifické hlášky, které by mi pomáhaly zvládnout překážky v trase. Situace zcela nové, nezažité, před nimiž by mě jeho navigační hlas varoval, stejně jako to dělal, když jste řídili auto.

Třeba před případnou kolizí s někým, komu jsem se snažila taktně vyhnout, protože naše energie byly slučitelné asi tolik, jako na sebe reagují dva magnety, když je k sobě chcete tisknout zápornými stranami, by mi Pavel Liška okamžitě hlásil: "Hele, jestli to tady někde jde, tak to otočte."

Když jsem měla mluvit s někým, koho jsem vůbec neznala, by mě upozornil: "Tak doufám, že víte, co děláte."

Před tím, než mě spolupracovnice vmanévrovaly do skupinky samých nadřízených, odkud se nedalo jen tak uniknout, a tématy byla burza, ekonomie, politika, jeho hlas by včas zahlásil : "Ty jo, mega křižovatka." A já bych věděla, že si musím dávat pozor, abych se v ní neocitla.

Jakmile ke mně kráčel kolega, výrazně posilněný alkoholem, před kterým prchly všechny sukně a on se mylně domníval, že já bych si mohla dát říct, bych byla včas upozorněna: "Za dvě stě a půl metru drsně doleva."

V okamžiku, kdy mě manažerky, oblečené jako ze žurnálu, začaly podrobovat policejnímu výslechu, týkajícího se mé zvolené garderoby, a nakonec i jiných velmi dotěrných dotazů, jejichž cílem bylo mířit mi pod pás, by ke mně dolehlo shovívavé navigační oznámení: "Z tohodle jestli se vymotáme."

Před situací, když mi důvěrně a se sklenkou v ruce děkoval pan generální ředitel klienta za neuvěřitelně skvěle vykonávanou práci, přestože jsem si byla jistá, že nezná ani moje jméno a ani si ho nepamatuje, protože naučenou básničku mi ve stejném tempu a s totožnou poctou oddrmolil už pár minut předtím, by hlas Pavla Lišky glosoval: "My si nevěříme, jo?"

Ve chvílích, kdy jsem se vůbec odvážila alespoň ochutnat delikatesy z rautu a přitom mě pozorovali všichni přísedící u stolu, kteří chtěli mít přehled o tom, kolik toho osoba mých rozměrů dohromady spořádá, by včas došlo na hlášení: "Bacha švestky."

A také když už jsem věděla, že prezenční bod mám za sebou a je na čase najít způsob a správnou chvíli, jak z večírku odejít. Čas hnal mílovými kroky a stejně tak rychle se mi vzdaloval odjezd autobusu, který jsem potřebovala stihnout. Jenže jsem netušila, že zlatý hřeb večera na mě teprve čeká, takže navigace s Pavlem Liškou by mi dala na vědomí: "Tak si to užívejte a já mám pauzičku."

.....

Celý text spolu s dalšími historkami Vás čekají v knize Psaní se nečervená.