Ukázka #7 Limonáda

Limonáda

.....

Když na to přijde, slovo dokážu najít s každým. Rozhodně však nemám patent na rozum ani na život.

Stejně tomu bylo v případě paní, která měla omezený pohyb a narážely jsme na sebe ve spojovací lince autobusu. Hole jí sice pomáhaly v chůzi, avšak v prostoru vozidla se stávaly nebezpečným náčiním - občas jsem jí s nimi pomohla. Přestože ona na okolí nebývala úplně vlídná, pár vět s poděkováním mezi námi díky tomu dokázalo zaznít. Zase jsme na sebe narazily. Opět jsem jí byla nápomocná při nastupování do vysokých schodů autokaru, aby se mohla s námahou sesunout na nejbližší sedačku těsně u dveří. Ze zastávky to mám do kanceláře pár minut, proto většinou postávám a místo k sezení vůbec neřeším. Nevím, co mě to tehdy napadlo. Na vině byl nějaký můj zkrat, a jakmile žena s berlemi vystoupila, sedla jsem si místo ní, přestože se mi nabízelo hned několik jiných volných sedaček. Pocit, který se dostavil, bych nepřála nikomu.

Do džínů začala prosakovat tekutina. A to hned, jak jsem dosedla. Šok způsobil, že mi trvalo, než informace pociťovaná na těle došla až do mé hlavy. Když se tak stalo, můj mozek se mnou odehrál panický dialog a já souběžně s ním plnila pohybové funkce.

Mozek:

"Mokrý. Vstaň!"

Zvedla jsem se. Spíš jsem vylítla, jako kdybych si sedla na špendlík.

Mozek:

"Voda? Máš mokrý kalhoty!"

Dívala jsem se. Bylo to k ničemu (pamatujete na široký boky po mé babičce?).

Mozek:

"Sáhni si, kam až to nasáklo!"

Hrabala jsem si na zadek. Zasažený byl úplně celý (a to že šlo o nějakou plochu)!

Mozek:

"Je to lepkavý?"

Zkoumala jsem stav. Jo sakra! Divně to zůstávalo na prstech.

Mozek:

"To bude limonáda."

Mnula jsem mokré prsty. Reálně zapochybovala. Bylo to teplý.

Mozek kvapně zareagoval:

"Takže chcanky!"

No to snad ne! A i když s opravdovým odporem, přiblížila jsem si prsty o trochu blíž k nosu. Stačilo to jen kousek a bylo jasné, že vydávat tekutinu za čaj nebo kafe mi fakt neprojde.

.....

Celý text spolu s dalšími historkami Vás čekají v knize Psaní se nečervená.