Genetika

Dodnes jsem háklivá na jakýkoliv příměr s odkazem na dědičné znaky, a to i v případě, že se to netýká mé osoby. Aby zazněl alespoň drobný výčet genové linie, kterou mi od mala vštěpovali, vězte, že můj velký zadek je prý jen větší pánví po babičce. Za silná stehna vděčím rovněž jí, a protože mám nohy trochu do X, logicky mi přimykají k sobě a vždycky přimykat budou (trochu se směju představě, jak by ta kombinace vypadala v případě váhového optima - jako nalomená párátka na zuby?). Naducané a často červené tváře jsou po mamince. Ovšem s poznámkou, že ona tím trpěla hlavně za mlada, čili teď už se to asi nepočítá. A větší prsa jsou výbavou od prababičky. Zde musím podotknout, že tuhle predispozici jsem kdysi jako jedinou vítala. Všechny roky stála v popředí mého věstonického vzhledu. Což ovšem platilo jen do chvíle, než jsem dospěla do současného věku a konečně o něco nižší váhy (paradoxně klíčem vedoucím k úbytku bylo začít pořádně jíst). Má hrudní chlouba svého času dosahovala čísla tři, někdy více - podle toho, v jakém váhovém rozkvětu jsem se nacházela já nebo finanční obsah peněženky. Když nebyly peníze, což bylo hodně často, byla odkázaná na pobyt v nepříliš padnoucí podprsence od Vietnamců. Šlo o vypasovaný stan, kam byste lehce schovali hrby velblouda, jen by si přišel jako ve svěráku. Mé poprsí, svou velikostí obdivná a kyprá krása (aspoň pro někoho), se vždy tyčilo na samém vrcholu mých proporcí. Nad všemi těmi záchrannými kruhy v břišní oblasti, kterým velkolepě dominovalo. Vděčila jsem mu za to, že jsem nesplývala jen v jednu neforemnou hmotu. Fyzikální zákony jsou ovšem neúprosné, a proto může také za lehkou deformaci mé páteře. Pokud tedy nebudu vinu přičítat jen nepadnoucímu spodnímu prádlu, kupovanému jako z nouze ctnost.